Foto: Nicole Kadlec Kotrbová

Manželé Ane a Jiří Poláčkovi pochází z východních Čech, ale již řadu let žijí v Praze. Mají čtyři syny a jejich život je všechno, jen ne nudný.

Bydlíte na sídlišti v pražské Podbabě. Vždy, když jsem vás navštívila, přišel mi váš byt jako takový včelí úl, kde se dveře netrhnou a lidé se cítí dobře. Jak to děláte?

Jirka: Včelí úl je to někdy i bez návštěv. Myslím, že když otevřeš svůj domov doširoka, dostáváš hodně také sám. Vždy jsme s Ane chtěli sdílet s ostatními to, co jsme nezaslouženě od Boha dostali. Oba si nesmírně vážíme vzorů, které jsme měli ve svých rodičích a prarodičích a rádi bychom i naše děti naučili, že mají myslet daleko za obzor pokrevní rodiny. Jestli si něco opravdu přejeme, tak aby z nich vyrostly velkorysé osobnosti… Výchova je tajemný mix rodičovských snah něco předat, ať už slovem nebo příkladem a také uvedením dětí do širšího společenství a společnosti.

Ane: Láska prochází žaludkem, říkávala naše babička Jaruška. Je mi, nejen v pohostinnosti, velkým vzorem. Maruško, ty víš, že nejsem žádná intelektuálka, a tak se to snažím dotahovat drobnými pozornostmi, které snad nikoho neurazí. Děti našich přátel vědí, že mohou kdykoliv přijít, najíst se, pohrát si, napsat si třeba úkoly a jít dál. Mnoho mých kamarádek z místní čtvrti je profesně vytížených a vrací se domů pozdě. Beru to vlastně jako povolání, být jejich dětem tetou, u které najdou spočinutí. A nehledej za tím oběť, mě to baví, dává mi to smysl a energii do žil. Náš Damián navíc zjistil, že zdědil po tatínkovi schopnost srozumitelně doučovat o pár let mladší děti matematiku, třeba před přijímačkami na gympl… takže to má někdy i praktický rozměr.

Spolu s rodinami ze sousedství jezdíte i na dovolené, že?

A: Je to tak. Mám ráda tu plejádu rozdílných povah, rozdílných přístupů k výchově a k životu vůbec. Jsem velkým příznivcem toho, aby děti trávily čas v tlupě. Když si spolu hrají, učí se od sebe. Je to zas o trochu jiné než mezi sourozenci. Být s více rodinami je také o respektu. Dokážu si představit, že první roky mohlo být pro některé oříškem skousnout naše katolictví, kdy jsme vždy na nedělní dopoledne místo výletu zmizeli na mši. Dnes nám někdy i dopředu sami hlásí, kde v okolí najdeme bohoslužby.

J: Je nesmírně zajímavé pozorovat, jak i pro takzvaně nevěřící lidi (Ane říká, že nevěřící lidi neexistují, pokud mají víru v hodnoty jako je láska a přátelství, nemůžou být přece nevěřící), kterých máme v sousedství mnoho, je důležité povídat si o věcech víry. Nebylo snad žádné dovolené, kde bychom na víru nezabrousili. Ani mě pak nepřekvapilo, kolik z těchto přátel mimo církev přišlo na křtiny našeho posledního syna Eliáše a slavili tuto událost s námi do pozdních večerních hodin.

Jirko, ty jsi strojní inženýr a celkově technicky velmi nadaný. Často tě vidím na různých setkáních běhat kolem techniky a organizace. Jak vyvažuješ své pracovní a dobročinné nasazení s tím, abys byl dobrým manželem a tátou?

Ane a děti by řekly, že to rozhodně není tak růžové. Ale je pravda, že Pán Bůh mi dal do vínku radost z práce, myslím že jsem to zdědil po mamince. Vždy mě těšilo být aktivní, nesedět na zadku a když to jen trochu jde, tak být k ruce. Děsně se mi líbí přístup papeže Františka, který nás opakovaně vybízí, abychom vnímali církev i jako polní nemocnici a byli nablízku těm, kdo nás potřebují i za cenu toho, že to občas pokazíme, rozlijeme pomyslné mléko. Upřímně musím ale říct, že několikrát šla rodina pro různé charitativní aktivity trochu stranou. Pořád si musím připomínat, že moje zodpovědnost je v první řadě fungovat dobře doma. Někdy se to ale dá i kombinovat. S několika dalšími tatínky se staráme o malé kluky gen 4[1], organizujeme pro ně setkání, kde si povídáme a učíme se sdílet zkušenosti se Slovem života, chodíme na výlety a v létě na tábory. Byť si hlavně hrajeme, doufám, že těm malým klukům snad pomáháme vytvářet zdravé podhoubí pro víru a vztah s Pánem Ježíšem.

Sami máte čtyři kluky, povahově nebývale rozdílné a všechny nebývale živé. Znamená to jistě individuální přístup ke každému z nich. Ane, máš nějaké tipy, jak být dobrou mámou?

A: (smích) „Říkali, neptej se!“ To tvoje „nebývale živé“ je čistý eufemismus 🙂 Ale dobrá, zkusím k tomu něco říct. Mám obrovskou výhodu, že mohu být naplno doma. Byť jsme si role dopředu nerozdělovali, vidím nás hodně jako tradiční rodinu – Jirka chodí do práce a živí nás, já jsem žena v domácnosti a snažím se vytvářet teplo domova. Když jsem byla na mateřské s druhým synem, někdy mě napadalo, že bych měla začít myslet aspoň trochu na kariéru… a třeba i znovu nastoupit na vysokou školu, ze které jsem na druhé mateřské vypadla. Pak ale s dalšími dvěma syny přišel naprostý pokoj. Uvědomila jsem si, že moje role je vytvářet klukům i Jirkovi zázemí. Teď, když je Jirka hodně vytížený, mu navíc zařizuji i nejrůznější praktické věci, takže nakonec i ta pracovní náplň tu je. Bez špetky pochybností říkám, že jsem v roli matky a manželky naprosto šťastná. Mám kolem sebe spoustu velmi kariérně úspěšných žen (od umělkyně přes manažerky až po vědkyni), prožívám s nimi jejich úspěchy, baví mě naslouchat jejich příběhům, ale neměnila bych. Od těchto žen vnímám sama velkou podporu, vzájemně si sebe vážíme a jsme si obohacením. A ten přístup k našim čtyřem, jak říkáš, velmi živým klukům? Snažím se je maximálně podporovat v jejich talentech… Přes všechny průšvihy, kterých bylo a je za těch 16 let opravdu přehršle a o kterých bych prý měla vydat knihu, vím, že v každém jsou hřivny, které jim chci pomáhat objevovat. Kluci hrají na hudební nástroje a tím, že nemáme zahradu, až pedantně dbám na to, aby se každý věnoval sportu.

V dnešní době předat dětem víru není jednoduché. Jak to děláte vy?

J: Asi před třemi roky za mnou přišel jeden z kluků, bylo mu tehdy jedenáct, se slovy: „Tati, jednou bych si chtěl vzít podobnou ženu, jakou sis vybral ty. Všechno mi na ní přijde výborné. Chci akorát, aby nebyla věřící. Já jsem se totiž rozhodl být ateista.“ Měli jsme se tedy smířit s tím, že máme doma malého ateistu. Takže asi tak se nám daří předávat víru (smích). Myslím, že je potřeba podobné situace brát sportovně, jakkoliv nepanikařit, ale ani je nebrat na lehkou váhu. Pro mě to bylo hlavně memento víc se klukům věnovat. A byť je zodpovědnost rodičů udávat směr rodiny (například o nedělní mši nebo večerní společné modlitbě se nediskutuje), tak se snažím hlavně dětem ukázat svobodu a radost, kterou nám život z víry přináší.

A: Hodně věcí není v našich rukou. Zaujal mě názor, že nejlepší výchovou je zdravý vztah mezi rodiči, a možná je to podobně s vírou… živý vztah rodiče k Bohu může dítěti hodně pomoci. Myslím, že v určitou chvíli rodiče musí poodstoupit a pomoci dětem rozlétnout se správným směrem. V České republice máme obrovské požehnání v Diecézních centrech pro mládež. P. Miroslav Šimáček měl intuici, že mladí potřebují víru zažít, a byť mimo domov, tak v rodinném prostředí. Naši starší kluci začali na Příchovice a Vesmír také jezdit. Po návratu z jednoho takového víkendu, určitě také podpořeno lednovým kongresem gen 3 v Římě, nám syn „ateista” slavnostně oznámil, že z období ateisty už vyrostl. 🙂 Pokud bych tedy měla něco doporučit, tak zavčas děti „vykopnout“ z hnízda do bezpečného prostředí, kde se potkají s mladými křesťany. Možná jsou ve své třídě jediní věřící a právem se mohou cítit jako exoti…

A s malýma klukama?

A: Všichni kluci prošli předškolními náboženskými hodinami s Marií Nedbalovou, hřivnami výjimečně obdařenou katechetkou, která svůj pedagogický um zaměřuje na ty nejmenší. Myslím, že děti vnímají Boží věci mnohem dříve, než by kdo řekl. Náš Jáchym mě už jako maličký opakovaně táhnul do kostela i ve všední dny, třeba cestou na nákup. Nejmladší, čtyřletý Eliáš, si zase pořád hraje na pana faráře. Nejoblíbenější zábavou je napodobování mše svaté, ke které mu musím hrát na klavír i ordinárium a starší kluci číst čtení… Nebo kluci berou úplně přirozeně, že jedna babička s dědečkem jsou na zemi a druzí už v nebi, s oběma počítají, často si o nich vyprávíme a oni si k nim vytvořili krásný vztah. Říkám si, co děláme špatně, že obvykle to “okouzlení posvátnem“ netrvá dlouho a pak na dlouho zmizí. Každopádně vím, že malé děti vnímají přesah, jejich svět je jednodušší, ale hlubiny v něm nechybí.

Co je pro vás ve výchově největší výzvou?

A: Pomoci dětem, aby žily především reálný život a ten virtuální byl spíš doplněním. Možná jsme až moc přísní, ale zatím nás nikdo nepřesvědčil volným přístupem. Věříme, že zde opravdu hranice mají smysl. Nedávno jsme byli na dlouhé cestě autem i s babičkou a dědečkem. Přišlo nám to jako výborná příležitost si povídat, zpívat, být spolu. Dva starší kluci to viděli jinak, chtěli pařit na mobilech. Bylo „dusno“ a padlo i pár ostřejších slov. Vnímala jsem, že musím být ticho a vydržet tlak. Po hodině úplná změna nálady, i omluva…  a zbylých několik hodin bylo velmi pěkných, včetně vyprávění si zážitků z prožité dovolené. A víš, oč by bylo lehčí vyměknout a říct: „Tak si ten mobil vemte…“ Často se mi ty hranice nastavovat nepodaří, ale zkušenost mi praví, že se to vyplatí.

Je mezi vámi třináctiletý věkový rozdíl. Když jste spolu začali chodit, zvedlo to nejedno obočí… Letos jste oslavili 17 let od svatby. Jaký je váš recept na péči o „květinku“ vašeho vztahu?

A: Naše začátky byly dost divoké. Jirka měl už vykročeno na cestu zasvěceného života ve fokoláre. Blížily se mu věčné sliby, ale na své duchovní cestě se pořád hledal… Já byla mladá, nezralá…, což si dobře uvědomovali mí nejbližší a měli o mě obavy. Musela jsem si dobře rozmyslet, co vlastně chci. Bylo to turbulentní období, ale dnes jsem vděčná za pěkné vztahy v širší rodině. Ale ty ses ptala na naše manželství (smích). Máme se moc rádi a vážíme si sebe. Dynamičnost (zní to líp než choleričnost, ne 🙂 ? máme v sobě oba, takže se umíme krásně pohádat. Nikdy to ale netrvá dlouho. Zásadně nám pomáhá víra. A v neposlední řadě geniální manuál na život, který jsme (nezaslouženě) dostali skrze Chiaru Lubichovou.

J: Nechceme brát pěkný vztah jako samozřejmost. Vidíme, že mnoho vztahů prochází různými krizemi a uvědomujeme si, že to může potkat každého. Proto jsme třeba loni absolvovali krásný víkendový kurz pro manžele „Spolu na cestě”.

A: Říká se, že o toho druhého máme neustále usilovat drobnými pozornostmi. Nedávno jsem trávila týden s pár maminkami a dětmi v Sudějově na faře (asi 80 km od domova). Ve středu byl svátek sv. Anny. Šla jsem pro něco na zahradu a najednou z poza rohu vyskočil Jirka s krásnou kytkou, jednoduše mi přijel popřát. Pak s námi ještě asi hodinku zůstal, rozdělal oheň v krbu, vypil kafe a jel zpátky domů. Udělalo mi to radost, tahle gesta mají, myslím, v každém vztahu velký význam.

Ještě bych ráda dodala něco odlehčeného nakonec. Ane, vím, že tvojí vášní je řídit auta… 

A: Máš pravdu, prý to tak mám od mala, jistě na to měli vliv i moji tři starší bratři, kteří svou sestru od brzkých let zasvěcovali do krásy a síly všeho, čím hýbou motory. Nevím, co za tím je, ale dodnes mě auta baví, v autě relaxuji. Možná je to i tím, že auto tě, na rozdíl od dětí, téměř vždy poslechne. Přidáš plyn – zrychlí, zatáhneš brzdu – stojí, zatočíš do prava a není-li namrzlo, jsi opět poslechnuta. Protože moji přátelé o mé vášni vědí, několikrát se stalo, že mi zazvonil telefon se slovy: „Ane, pořídili jsme si nové auto, nechceš se projet?” Nikdy neodmítnu.

Jirko, ty zas miluješ přírodu, hlavně hory a chození s mladými na puťáky. Nebo máš i jiné koníčky?

J: Mě baví spousta věcí, hlavně četba, filmy, kolo… A taky vše okolo stavebního inženýrství. Když mi bylo čtrnáct, postavili jsme s tatínkem rodinný dům. Tehdy mě nenapadlo, že se z koníčku postupně stane i obživa. Jinak láska k horám samozřejmě neopadá, ale puťáky dnes spíše vystřídaly celodenní výlety s gen 4 nebo rodinou.

Za rozhovor děkuje Marie Srbová

[1] Gen 4 jsou děti z Hnutí fokoláre ve věku od 4 do 8 let.

Nové město 5/2023