Foto: © Mario Egman – CSC Audiovisivi

Každý z nás by mohl vypočítat řadu různých společenství, která ho ovlivňují a spoluurčují to, čím je, a to tím více, čím niterněji je do nich začleněn, počínaje rodinou přes různé neformální skupiny až po národ a stát. Velmi podstatný vliv má pro nás příslušnost k církvi a případně k nějakému jejímu uskupení (řádu nebo v současné době i hnutí), díky němuž – pokud člověk přijme jeho cestu za svou – se odpověď na otázku o identitě nabízí i v množném čísle: Kdo jsme my?

Když jsem „jedno takové“ hnutí poznal, nebylo pro mne snadné doma ve své rodině nějak rozumně vysvětlit, o co jde, a odůvodnit, proč po studiích najednou odcházím od stárnoucích rodičů, kteří by uvítali mou pomoc, proč jdu „někam“ do vzdáleného města, když ani nevím, kde tam budu bydlet, čím přesně se budu živit a navíc žít s lidmi, které ani pořádně neznám.

Vzpomínám si také na svého dávného dnes již zesnulého přítele a souputníka, který po delším čase navštívil své rodiče a nadšeně jim vyprávěl o tom, jak nedávno poznal „jedno společenství“, s nímž se cítí silně spjat a zatoužil darovat v něm svůj život Bohu. Nebyl připraven odpovědět na otázku, kterou mu položila jeho hodná hluboce věřící maminka: „Jožko, ale co dobrého vy děláte?“ Uspokojivou odpověď, která by vypočítávala lidi, o něž se starají, a skutky milosrdenství, které konají, dát nedokázal.

Neznamená to, že ve stavu „duchovního prozření“, v němž jsme se oba, Jožko i já, tehdy nacházeli, bychom se stávali úplně nečinnými. Konat něco „navenek“ však nemělo prvořadý význam, ale spíše šlo o to žít „uvnitř“, aby se právě obdržená mimořádná Boží milost stačila „zakořenit“ a mohla se pak dále rozvíjet podle Božího záměru s tím, kdo ji přijal. V tu chvíli se zdá být všechno jasné a žádné zásadnější otázky o své identitě si člověk neklade nebo je přechází jako nepodstatné.

Zkušenosti tohoto druhu nebývají na začátku duchovní cesty ojedinělé. Pramení ze setkání s živým Bohem, jež se nedá slovy uspokojivě vysvětlit. Takové setkání může mít různé podoby, ale vždy nějak připomíná zážitek zářivé Boží přítomnosti oněch třech apoštolů doprovázejících Ježíše na horu Tábor. Ne nadarmo jim On při sestupu dolů kladl na srdce, aby o tom nikomu neříkali, ale spíše byli připraveni nedat se zaskočit nastávajícím utrpením. To po období světla dříve či později nutně přichází a jeho zvládnutí je pro upevnění Božího povolání rozhodující.

Právě ve chvíli, kdy se dostavují těžkosti, se člověk začíná více ptát, v co a proč uvěřil, a naopak, co a proč v životě ztratil, jak specifická víra v přijaté charisma dopadá na jeho každodennost. Čím pevněji je člověk zasazen do „svého“ duchovního společenství, tím důležitější je pro něj hledání jakéhosi „základního jádra“, které spojuje všechny, kdo se k němu hlásí. V tomto období nabývá otázka po „naší“ identitě větší závažnosti.

Pro toho, kdo přijal za svou spiritualitu Hnutí fokoláre (Díla Mariina), je jeho základní spojující element vyjádřen v preambuli jeho stanov těmito slovy: „Vzájemná a neustálá láska, která umožňuje jednotu a zpřítomňuje Ježíše ve společenství, je pro osoby patřící do Díla Mariina základem jejich života…“ Je to tedy prvek veskrze mystický, jaký podle znalců dějin spirituality nestojí v zakládajícím dokumentu žádné jiné duchovní rodiny.[1]

V porovnání s nimi není cesta jednoty nijak „jednoznačně určená“. Nemůžeme říci, například jako milosrdní bratři, že se staráme o nemocné, nebo jako příslušníci různých školských řádů, že vyučujeme děti. Ani nemáme hodiny pevně stanovené ke společné modlitbě jako členové kontemplativních kongregací, nemluvě o nočním bdění a jiných sebezáporech. Nejsme většinou ani kněží, jimž je svěřena péče o přesně vymezenou část Božího lidu.

Takováto široká formulace životní dráhy sice dává člověku velkou svobodu jak určovat svou identitu, ale má také svá rizika. Jedno její nebezpečí spočívá v tom, že časem možná dojde k uspokojení s oním „Ježíšem mezi námi“ a přestane se dostatečně usilovat o jeho vtělení do konkrétní viditelné podoby, která je vnímatelná a atraktivní i navenek pro druhé lidi; může se rozplynout „v neurčitu“, a tak se společenství začne uzavírat do sebe a tím pádem odumírat.

Jindy naopak, pod tlakem zviditelnit se a za každou cenu ukázat, že i my „konáme dobro“, můžeme upadat do aktivismu, jemuž ale chybí dostatečně pevný duchovní základ. Ani tehdy se společenství nestává přitažlivým, protože kvůli „samému shonu“ neposkytuje nově příchozím dostatečně silnou zkušenost setkání s živým Kristem, který by měl být jeho úhelným kamenem. Hrozí, že se bude chtít stát pouhou dobročinnou organizací.

Hnutí fokoláre je sice laické, ale spočívá na silném duchovním základě. Zůstává pro něj trvalou výzvou, aby dokázalo ustát napětí mezi hrozbou přílišného spiritualismu, který nás táhne „pryč ze světa“, a rizikem přílišného sekularismu, jenž nás vede k tomu, že jsme „ve světě“ až příliš. V tomto smyslu hraje důležitou roli součinnost a komplementarita různých povolání v Hnutí – zejména fokolarínů a volontárů, osob svobodných a rodin – která se na této škále vzájemně vyvažují a pomáhají si neupadnout do jednoho nebo druhého extrému.

Hnutí má za sebou osmdesátiletou historii, během níž vždy pozorně naslouchalo hlasu institucionální církve. Díky charismatu jednoty v lecčem předznamenalo to, čím žije a s čím bojuje dnešní církev, která se pod vedením papeže Františka vydala na synodální cestu: usiluje o správný vztah mezi kněžími a laiky, ukazuje důstojnou úlohu ženy, komunitární způsob vedení a rozhodování, snaží se o dialog všemi směry…  Zkušenost s tím vším se dnes může stát darem univerzální církvi při její snaze o obnovu. Dokazuje to plodná angažovanost mnoha jeho členů na různých úrovních synodního procesu.

„Synodální charakter“ spirituality Hnutí potvrzují i slova jeho současné prezidentky Margaret Karramové, která se letos v únoru zúčastnila shromáždění konaného v Praze v rámci evropské fáze synody. Na setkání s komunitou Díla v Centru Mariapoli o tom řekla: „Uvědomila jsem si, jakým darem je Chiařino charisma i pro církev v této chvíli, kterou prožíváme. Říkám to ne proto, že Hnutí by bylo skvělé, ale proto, že objevujeme, jaký je to dar Boží, který On nám dal. A my ho musíme dávat dál, aby přinášel plody, neskrývat ho, žít proto, abychom budovali plné společenství v církvi a ve společnosti – tam, kde jsme v této chvíli. Bůh nám dal toto charisma, které my jsme se naučili uskutečňovat různým způsobem i v různých povoláních v Díle, naučili jsme se uzavírat pakt – tato citadela se jmenuje Pakt – abychom se viděli stále nově, a máme k tomu i tajemství – lásku k Ježíši opuštěnému…“

Nebojme se při hledání své dnešní identity – kolektivní i osobní – stále znovu vracet k onomu „základnímu jádru“ spirituality společenství: s Kristem přítomným mezi námi skrze přijímání různých tváří Ježíše opuštěného (v církvi i ve společnosti) se stále více stávat součástí Františkovy „církve vycházející navenek“.

Tato cesta bude stále jiná a vzrušující svou novostí, protože se mnoho změnilo od momentu našeho prvního setkání s Hnutím, při němž jsme prožili svou „první lásku“. Na tu nesmíme zapomínat, ale ani nesmíme být příliš úzkostliví a s odvahou dělat i chyby. Lépe je být chybující při hledání nových cest k jednotě než perfektní podle osvědčených, ale již nefunkčních schémat.

Jiří Kratochvíl

Nové město 3/2023

[1] Při promluvě o stanovách Hnutí 15. května 1987 v Loppianu Chiara řekla: „Když jsem představovala naše stanovy, jeden kněz, jeden svatý kněz, který je členem našeho Hnutí, řekl: ‚Mamma mia, jakou nádhernou věc, Chiaro, představuješ církvi: stanovy, které se opírají o mystický prvek!‘, protože všechno se opírá o Ježíše uprostřed, protože všechno to, co jsem napsala na třiceti, čtyřiceti, padesáti stránkách stanov se pak uskutečňuje s Ježíšem uprostřed.“ Knězem, o němž se zmiňuje, je P. Karel Pilík.