Snad všichni, kdo se setkali se silným životodárným impulsem, přijali ho za svůj a dovolili mu, aby se rozvinul v podobě nějakého povolání – duchovního, uměleckého, vědeckého, humanitárního či jiného –, si pamatují okamžik prvního setkání s ním. Často to bylo tak, že slyšeli vyprávět nějaký „velký příběh“ a zatoužili stát se nějak jeho součástí.

V mém případě k tomu došlo, když jsem jako gymnaziální student poprvé četl takzvané „zelené papíry“, což byl několikastránkový cyklostylový text – později se jim začalo říkat samizdaty – vytištěný na listech zelené barvy, obsahující historii první skupiny fokolarínek v Tridentu. Vnímal jsem v tom cosi elektrizujícího, odlišného od různých zbožných textů, které se mi v tomto období dostávaly do ruky. Cítil jsem, že je za tím skutečný život.

Nevím však, zda bych na to nezapomněl, kdybych se po krátkém čase nesetkal se skupinou svých vrstevníků, od nichž jsem tento příběh slyšel vyprávět znovu a naživo, většinou dokreslovaný jejich osobními zážitky, které byly do jisté míry podobné tomu, co žily ony tridentské dívky. Pro všechny to tehdy byla obrovská novinka. Nechtěl jsem už nikdy kontakt s těmito lidmi ztratit a brzy jsem se mezi ně začlenil.

Kolikrát jsme pak my sami společně při různých příležitostech vyprávěli o tom, co jsme se v této historii dočetli: jak „byla válka a všechno se hroutilo…“, jak byla vyslyšena prosba o „boty číslo 42 pro Ježíše v jednom chudém člověku“, jak „během pár týdnů narostl počet následovníků tohoto nového života na 500 lidí“ atd. Cítili jsme se být součástí všech epizod „velkého příběhu“ a chtěli být jeho pokračovateli.

I když se náš život odehrával v jiném čase a odlišném kulturně-politickém prostředí, jeho plody byly totožné i mezi námi: nastávaly mnohé osobní konverze od vlažné víry k Bohu přijatému za jediný Ideál života; přicházela rozhodnutí pomáhat potřebným; toužili jsme semknout se v pevné jednotě a předávat tento způsob života co nejvíce do šířky, což se skutečně díky tomuto „velkému příběhu“ obdivuhodně dařilo.

Je tomu tak, neboť každý velký a pravdivý příběh skrývá sám v sobě nesmírnou hodnotu. Ekonom Luigino Bruni ji slovníkem svého oboru nazývá „narativním (tj. vyprávěcím) kapitálem“[1]. Kapitál ze své podstaty volá po tom, aby byl dále investován a přinášel nové hodnoty pro budoucí generace. Jako je tomu u každé investice, záleží na určitých podmínkách, aby nebyla promarněna a přinášela maximální užitek. Rizikem „narativního kapitálu“, který pracuje s „velkým příběhem“ je, že se časem jako by opotřebuje a jeho novost vyprchá. K tomu obvykle dochází už v druhé nebo třetí generaci jeho „vypravěčů“.

Něco podobného se stává i u důležitých dějinných zlomů: například my, jako generace lidí narozených pár let po druhé světové válce, jsme chápali, že to sice byla doba důležitá pro naše rodiče, ale jejich vyprávění o ní se nás už tolik netýkalo, dokonce nám někdy mohlo jít na nervy (zvláště po zhlédnutí válečných propagandistických filmů). To stejné možná platí i pro dnešní mladé, když jim vyprávíme, jak jsme se vyrovnávali se životem v době komunistické nesvobody.

Problém ale není v síle příběhů jako takových, které objektivně bývají stále platné, ale ve způsobu, jakým s nimi nakládáme. I my dnes můžeme mít dojem, že náš „velký příběh“ nepřináší tolik plodů jako dříve. Zároveň si uvědomujeme, že existuje řada chyb, kterých bychom se měli vyvarovat při snaze o jeho předávání.

Důležité je, abychom následující generaci nechali svobodu prožívat a interpretovat její vlastní příběhy, které mnohdy překrývají ty naše, stejně tak jako pod našimi životními příběhy – aniž si to uvědomujeme – erodovala mnohá dřívější vyprávění. Děti členů první generace mnohdy říkají: „My si musíme vyšlapat svou vlastní cestu, stejně jako jste to udělali vy.“ Nebraňme jim v tom.

Naším úkolem má být péče o kořeny, které skrývají nejen minulý „velký příběh“, ale jsou potenciální budoucností mnoha nových. A nesmíme být příliš úzkostliví, pokud se nám zdá, že se noví protagonisté příliš odchylují od toho, co jsme my považovali za zásadní a že z kořene vyrůstá něco, co nedokážeme rozpoznat. Trpělivé neodsuzující mlčení bývá někdy tím nejúčinnějším způsobem „vyprávění“, možná doprovázené laskavým humorem sv. Filipa Neriho vůči jeho mladým svěřencům: „Buďte dobří, když můžete.“

Může dojít i k tomu, že samotný „příběh“ zplodí dětí, které jako by zabíjejí ideál, jež dostaly do dědictví. Je to strach každé první generace, která s tím musí počítat, ale nesmí zpanikařit, aby tak nebránila pokračování a rozvoji původní zkušenosti a neznemožňovala nové generaci růst. Strach nám nesmí bránit, aby se rodily nové děti jen proto, že by se mohly stát potenciálními ničiteli „příběhu“. Narodí-li se, mohou sejít z cesty, ale nenarodí-li se, „příběh“ zcela jistě zahyne.

Nesmíme nikdy dopustit, aby se Ideál proměnil v ideologii, která je odtržená od života. K tomu by mohlo dojít, když se onen „velký příběh“ stane mýtem nebo čímsi, k čemu vzhlížíme s vědomím jeho nenapodobitelnosti. Musí zůstávat inspirací pro náš život i v případě, že naše prožitky nejsou tak velkolepé. Dnešek je spíše dobou tisíce malých každodenních příběhů a podstatná je snaha o autentičnost jejich prožívání, i když nemusí za každou cenu dospět ke šťastnému konci. Mnohdy právě ty „neúspěšné“, ale poctivě prožívané příběhy jsou těmi nejcennějšími pro nás i pro toho, komu je sdělujeme.

„Velký příběh“ není vyčerpán slovy a činy zakladatelů a první generace jeho tvůrců, k nimž musíme neustále hledat nový a vyvážený vztah. Obecně platí, že ideál zrozený z charismatu zakladatele (v našem případě zakladatelky) musí v určité fázi svého vývoje oddělit jeho osobnost od jeho charismatu, čili rozlišit samotnou „perlu“ od „pole“, které ji ukrývalo. Musíme rozlišovat, co je časově podmíněné dobou zakladatelova života a co je plodem trvale platné charismatické inspirace, které se mu dostalo shůry.

Obdobně jak o to usiloval svatý Pavel, jehož spisy jsou výrazem boje (vedeného někdy i proti ostatním apoštolům) za to, aby z židovské náboženské tradice zůstalo živé jen to, co obnovil Kristus svou smrtí a zmrtvýchvstáním. I samotná evangelia jsou výsledkem interpretace: vlastní Ježíšovy výroky jsou v nich menší částí textu na úkor vysvětlujících slov evangelistů, vedených inspirací Ducha Svatého.

Podobně i všichni ti, jimž na „velkém příběhu“ skutečně záleží, musí trpělivě a pokorně usilovat o jeho stále novou interpretaci. Ta se nikdy neobejde bez konfliktů, protože je znakem dorůstání k nové zralosti, jako když se chlapec stává mužem nebo děvče ženou. Dozrávání do dospělého věku je krizovým okamžikem. V určité fázi je třeba projít porodními bolestmi zrození k dospělému životu, abychom se z dětí stali otci a matkami a přinášeli plody. Bylo by nenapravitelnou škodou pro nás, ale hlavně pro budoucí generace, kdybychom ustrnuli v prožívání krásné, ale již překonané minulosti svého duchovního dětství.

Jiří Kratochvíl

Nové město 2/2023

[1] Viz Luigino Bruni, Il capitale narrativo. Le parole che faranno il domani nelle organizzazioni e nelle comunità, Roma, Città Nuova Editrice 2018.