Foto: Z evropského synodálního shromáždění. Klára Maliňáková je druhá zleva. Zdroj: archiv Kláry Maliňákové

S Klárou Maliňákovou se potkávám ve farnosti. Na první pohled by člověk nepoznal, že je řádovou sestrou. Kromě toho, že je aktivní v synodálním procesu, se věnuje také duchovnímu doprovázení a vztahu religiozity a zdraví.

Kláro, byla jsi v dětství vedena k víře?

Ano. Hlavně dědeček z maminčiny strany byl mým vzorem ve víře. Působil jako učitel na jedné beskydské škole a děti ho měly velice rády. Za komunismu ale dostal na výběr. Buď přestane posílat své děti do náboženství, anebo se bude muset rozloučit se svým místem. On se víry nevzdal, a tak zbytek života jezdil s traktorem. Předtím, během II. světové války, byl v koncentračním táboře. Přesto byl velmi pozitivní, nikdy nezahořkl, nenadával, nesvaloval zodpovědnost na druhé.

Čím jsi chtěla v dětství být?

Nejprve veterinářkou, ale potom mne více chytla biologie. Po gymnáziu jsem vystudovala molekulární biologii a genetiku na Masarykově univerzitě v Brně. Cítila jsem však, že Bůh nechce, abych celý život trávila v laboratoři. Tak jsem nastoupila do Salesiánského střediska mládeže v Brně-Žabovřeskách a několik let tam pracovala. Přitom jsem absolvovala psychoterapeutický výcvik v existenciální analýze a logoterapii. Potom mne to zaválo zpátky do akademické sféry a vystudovala jsem na Cyrilometodějské teologické fakultě (CMTF) Univerzity Palackého v Olomouci a na lékařské fakultě univerzity v nizozemském Groningenu doktorský program Sociální a spirituální determinanty zdraví. Teď ještě studuji teologii na CMTF.

Kdy u tebe dozrála touha jít duchovní cestou?

Moje duchovní povolání dozrávalo už během vysoké školy, i když jsem se mu víceméně úspěšně bránila. Ještě po škole jsem si říkala, že bych potřebovala delší čas na rozhodování, ale pak jsem si uvědomila, že jenom utíkám sama před sebou. Že to není požadavek zvenčí, protože to povolání ve mně je a když mu nedám šanci, zůstane ve mně jakýsi smutek, že jsem nepustila k životu něco krásného, co chtělo růst. Potřebovala jsem zjistit, jestli to bude k životu. A protože bylo, je ze mne řeholní sestra.

Jaká je to komunita?

Naše komunita řeholního institutu „Sestry Dítěte Ježíše od Mikuláše Barrého“ je malá, jsme v České republice jen tři sestry. Ani v jiných zemích nás není mnoho, ale máme svobodu, nadšení a kreativitu. Věnujeme se apoštolátu podle potřeb konkrétních míst i podle našich charismat. Máme mnoho spolupracovníků, ať zasvěcených nebo laiků. Každý přispívá svými dary a potom se z toho společného rodí pěkné, velké věci, i když je někdy sestra ve svém okolí sama.

Jaké je poslání vaší komunity?

Pomáhat lidem v růstu, v nacházení jejich jedinečné cesty k Bohu, v objevování daru, který jim Bůh dal. V současné době se naše činnost různí podle potřeb jednotlivých zemí. Někde učíme děti, někde školíme zdravotníky, někde vzděláváme učitele. V České republice vnímáme velký hlad po duchovnu, proto nás to táhne k duchovnímu doprovázení a formaci.

Jak se může v církvi uplatnit žena, která nemůže být knězem?

Myslím si, že je to výzva, na kterou hledáme odpověď. K tomu nás také vybízí synodální proces. Všichni jsme přijali stejný křest a máme společné všeobecné kněžství. Ženské předávání spirituality je jiné, protože i ženské prožívání a pohled na duchovní život je jiný. Věřím, že pokud se bude postupně doplňovat i ženský úhel pohledu, bude to nakonec inspirující nejen pro ženy, ale i pro muže.

Co pro tebe znamená modlitba?

Na jednom kurzu spirituality nám říkali zásadní větu: „Modlete se, jak umíte, jak můžete, ne jak neumíte.“ Základem tedy je vůbec si všimnout, co mi v modlitbě pomáhá a co jí prospívá. Nemusí to být nutně to, co pomáhá a prospívá někomu jinému, a není to také o tom, že jedna forma modlitby je lepší než druhá.

Jde hlavně o hledání toho, co mi pomáhá potkat se s živým Bohem. A to se může také měnit. Jsou různé techniky modlitby, ale žádná není samospasitelná. Základem totiž není technika, ale vztah. Proto ráda lidi učím modlitbu examen, reflexi dne. Nemusí to být nic složitého. Třeba si večer mohu sednout tam, kde je mi příjemně, a povídat si s Pánem Bohem, jako bych mluvila s dobrým přítelem. Díváme se, jaký byl můj den. Co tam bylo životadárné, za co jsem vděčná, co mohlo být jinak a čeho je mi líto. Říct Bohu: „Tady jsem tě dnes potkala a bylo to hezké.“ Ptát se, kam mne skrze to vede. To všechno rozvíjí můj vztah k Bohu, protože zjišťuji, že se o mne stará a je v mém životě mnohem přítomnější, než si myslím.

Zabýváš se duchovním doprovázením. V čem spočívá?

V pomoci druhým k setkání s Bohem. Doprovázející je souputník na cestě, někdo, kdo kráčí se mnou. Není to žádný guru, který ví, co mám přesně dělat. Spíše se ladí na to, kde se já potkávám s Bohem a snaží se mi pomoci tento vztah rozvinout.

Pracuji také v týmu, který pod záštitou CMTF Univerzity Palackého v Olomouci připravuje kurzy duchovního doprovázení. Bližší informace na https://doprovazeni.cz.

Aktivně se účastníš probíhajícího synodálního procesu. Co pro tebe znamená?

Synodalita mne hodně přitahovala, a tak jsem souhlasila, když mi byla nabídnuta účast v národním týmu. Je to mnohem silnější proces, než jsem čekala, nejen pro církev, ale i pro mne osobně. Velmi silně jsem mohla zakusit, že je v něm Duch Svatý opravdu přítomen. A je to proces důležitý pro všechny, i když se ho třeba sami nezúčastnili. Tito lidé nejsou zapomenuti, zajímá nás, co prožívají, i o tom se mluvilo.

Můžeš něco říci k Evropskému synodálnímu setkání v Praze?

Myslela jsem, že budu pomáhat a že se třeba občas dostanu skrytě do sálu. Ale byla jsem prakticky u všeho, kromě sdílení ve skupinkách. Bylo to velmi silné v tom, že jsem zažila církev jako rodinu. Že přestala hrát roli hierarchie, vzniklo tam bezpečné prostředí a lidé mohli vyjádřit, co cítí. To jsem v takové míře dosud v naší církvi nezažila. Velmi se mě dotkla velká otevřenost, že církevní hierarchie i laici řeší věci společně, a to doslova před zraky celého světa, protože všechny záznamy jsou na internetu. Tato transparentnost mi dává velkou naději.

Kdo tě na setkání nejvíce oslovil a obohatil?

Sekretář synody kardinál Mario Grech. Byl velmi lidský, měl velký zájem o každého z nás. Jednou jsme s ním večeřeli. Povzdechl si, že je trochu škoda, že se na setkání snažíme příliš rychle řešit konkrétní témata a málo zůstáváme u synodality samotné. Říkala jsem, že někteří lidé poprvé v životě zažili, že se jich někdo zeptal na to, co si myslí a jak se cítí. A že je to, jako když se otevřou dveře a každý se snaží do nich dostat dřív, než se zase zavřou. A kardinál na to řekl: „Ony se nezavřou.“

Chápu, že cílem této fáze je synodalitu znovu objevit a umožnit jí, aby se zakořenila. S tím mohou být spojeny i konkrétní strukturální změny, které umožní, abychom na této cestě mohli společně pokračovat a řešit tímto způsobem i další témata. To bylo pro mne velkým povzbuzením, že to krásné, co jsem zažila, není jen přechodný zážitek jedinečného setkání, ale že takovou církev chceme mít i nadále.

Jak vnímáš duchovní život v naší zemi?

Mnoho lidí se nehlásí k žádné víře, církvi, ale jak už jsem zmiňovala, vnímám jejich velký hlad po duchovnu. Někdy ho hledají v ezoterice a i spiritualita, zejména pokud není ukotvena v náboženství, může být někdy útěkem před vlastní zraněností a křehkostí. Ale znám spoustu lidí, kteří jsou nevěřící a jsou to krásní lidé, od kterých se hodně učím. Myslím si, že k tomu nás synodalita vede, abychom vyšli ze svého narcismu, že my jsme ti, kteří máme recept na pravdu, na dobrý život a jenom se blahosklonně skláníme k světu kolem nás. Potřebujeme pokoru, protože v mnohém se máme co učit.

Je proto důležité vracet se k tomu, že jsme stvoření k Božímu obrazu. A že Bůh je společenství, Trojice.  A my jsme do tohoto vztahu zváni, Myslím, že nám ještě ani nedochází, jak veliká a krásná věc to je!

Za rozhovor děkuje Zdeněk Vích

Nové město 3/2023