P. Bohumil Kolář se narodil 7. ledna 1924 a zemřel 5. listopadu 2015. Ke stému výročí jeho narození přinášíme rozhovor, který s ním uvedl časopis Nové město v roce 2007. 

Nikdy jsem se necítil opuštěný 

Pro P. Bohumila Koláře, kanovníka pražské katedrály sv. Víta, Václava a Vojtěcha, je typické, že vám s něčím pomůže a ještě za to poděkuje. Když se podivíte, bezelstně a zcela upřímně vám namítne: „Pokud mi Pán Bůh trošičku síly dává, jsem za to vděčný a dělám příštipkáře, vypomáhám, kde mě pozvou.“ Když vypráví, zaujme vás nejen obsahem, ale i krásným vyjadřováním. Nyní jen střípky z mozaiky tak pestrého života.

Co nebo kdo vás v dětství a mládí nejvíce ovlivnil?

„Jednak to bylo prostředí početné věřící rodiny, bylo nás pět sourozenců, ale potom také výborní katecheti ve škole, zvlášť na gymnáziu. Jednoho jsme měli v primě, potom nastoupil druhý, P. František Soukup, a učil nás až do oktávy. Byli to výborní kněží, zvlášť mi utkvěl v paměti ten druhý, protože nás nejen učil, ale skutečně vychovával především svým příkladem, svým radostným postojem. Často se i nekatolíci dovolovali, jestli mohou zůstat na jeho hodiny. Všichni bez výjimky poslouchali jako přibití, když cokoli říkal. Ale i mimo školu se snažil působit, založil skautský oddíl, mnozí z nás ministrovali. Byl to člověk, který byl pro mne v letech dospívání nejzářivějším vzorem.“

Jaká byla vaše cesta ke kněžství, jak jste toto povolání rozpoznal?

„Cesty ke kněžství jsou nejrůznější, někoho Bůh volá brzy, jiného později. U mně to bylo nečekané. Když mi v primě na gymnáziu jeden spolužák řekl, že ministruje a chce se stát knězem, oslovilo mě to natolik, že jsem od té chvíle toto vědomí nikdy z hloubky duše neztratil. Pořád mi bylo naprosto jasné, že po maturitě nastoupím do semináře. Někdy to v tom věku bývají klukovské nápady, pak přijde puberta se všemi peripetiemi… Ukázalo se však, že ten nápad stát se knězem přetrval, i když jsem tehdy z toho neměl rozum. Jistě tady také hrál velmi pozitivní úlohu náš profesor náboženství.“

Která etapa vašeho kněžství byla nejobtížnější a která naopak nejradostnější?

„Ta cesta kněžství nebyla ani chvíli nudná, jednotvárná, pořád to bylo všelijak dobrodružné. Svěcen na kněze jsem byl právě v tom únoru 1948, kdy se v Československu všechno vařilo a docházelo k uchvácení vlády komunisty se všemi následky. Nastoupil jsem v tomtéž roce jako kaplan v Roudnici nad Labem, kde působil vynikající kněz, probošt Josef Pikora, na kterého vzpomínám s největší vděčností, protože jsem tam přišel jako nešikovný učedník a on mě do vší té práce především svým příkladem zasvětil. Nikdy mi nic nenařizoval, nezakazoval, jednal se mnou vždycky velice bratrsky. Ovšem netrvalo to dlouho. V roce 1949 začal velmi systematický boj proti církvi. Přijeli poradci z Moskvy a pro některé ministry udělali několikadenní školení, jak se má likvidovat církev. V roce 1949 na jaře to začalo velikou kampaní proti biskupům, potom následovala internace biskupů, mnozí z nich byli uvězněni a ostatní naprosto izolováni. Na jaře roku 1950 následovala likvidace řeholníků, kdy byly během jediné noci z 13. na 14. dubna přepadeny mužské kláštery a všichni řeholníci byli zavřeni. Nebyli ani zatčeni, ani odsouzeni, ale několik tisíc jich bylo řadu let vězněno v několika velkých klášterech. Ženské kláštery nebylo možné takto likvidovat, protože řeholní sestry většinou pracovaly v nemocnicích, v domovech důchodců, v ústavech pro postižené, a odtud je odvézt nemohli. Postupně je likvidovali zvlášť z míst, kde byly v kontaktu s civilním obyvatelstvem. Třetí etapa v létě téhož roku přinesla zrušení všech seminářů a zřízení jediného semináře pro celé Čechy a Moravu, ve kterém ale studoval nepatrný počet bohoslovců. Mezitím průběžně probíhalo zatýkání kněží. Častými tresty prvních odsouzených kněží, kteří měli nějaké odpovědnější místo – spolupracovníci biskupů, představení řádů, funkcionáři organizací – bylo doživotí, pětadvacet nebo dvacet roků. Potom přicházeli na řadu další, i můj probošt, který byl za války vězněn v koncentráku, byl v padesátém roce zatčen a dostal poměrně mírný trest dvanáct roků. A protože jsem byl pro tyto pány bezvýznamný začínající mladý venkovský kaplan, přišel jsem na řadu až o dva roky později. Zatčen jsem byl v roce 1952. Dostal jsem ještě méně, jenom deset roků a propadnutí veškerého jmění. Po osmi letech vězení, v šedesátém roce, byla vyhlášena amnestie, která se týkala i našich paragrafů. Většina z nás měla paragraf velezrada, a ten měl tu ‚výhodu‘, že nikdo nevěděl, co to znamená, a každého, koho chtěli, mohli za velezradu odsoudit. Taxa na to byla až po trest smrti. Prožili jsme sice amnestií několik – když nastoupil nový prezident nebo k výročí konce války – jenomže vždycky z toho byly naše paragrafy vyňaty. Po jedné amnestii náš spoluvězeň, stále plný humoru, poznamenal: ‚Máme to dobrý, sedíme dál.‘ Nám, takzvaným protistátním zločincům – v západním rozhlase tomu říkali političtí vězňové – dávali velmi výslovně najevo, že jsme horší než vrazi, protože vrah zavraždil jednoho člověka, kdežto my ohrožujeme celý stát. Poměry se ale přece jenom měnily a Sovětský svaz se snažil navazovat kontakty se Západem. Navíc věznice byly přeplněné, takže se amnestie v roce 1960 vztahovala i na naše paragrafy, i když nebyli propuštěni všichni.

Další moje životní etapa trvala také osm roků. Po propuštění jsme samozřejmě nesměli do duchovní služby, takže jsme byli všichni zaměstnáni jako dělníci v nejrůznějších oblastech. Pracoval jsem v Praze v obrovském podniku Řempo, který měl pobočky po celé republice, jako dělník ve velikém skladu čistících prostředků. Práce spočívala především v nakládání a vykládání pytlů, beden, sudů. Každý z nás měl za den v rukou nebo na zádech stovky metráků. Tato práce se podobala těžké atletice, přičemž jsme byli většinou venku, za každého počasí, v mrazu i v dešti. Tam se člověk důkladně otužil. Možná to mělo ten příznivý vliv, že jsem potom desítky let nebyl nemocný.

Pak přišla další etapa. V roce 1968 se politické poměry krátkodobě změnily k lepšímu a v Praze už působil pan biskup Tomášek, pozdější kardinál, který se snažil nám, vysloužilým zločincům, vymoci takzvaný státní souhlas k působení v pastoraci, což se u velké většiny skutečně podařilo. Znovu jsem přišel po dvaceti letech na totéž místo, do Roudnice, a třiadvacet let tam byl farářem. Ovšem příznivé poměry netrvaly dlouho, přišlo značné zhoršení situace ve státě zvlášť vzhledem k církvi. Snaha ji likvidovat měla jinou podobu. Pořád byli někteří kněží ve vězení, občas někoho zavřeli, ale bylo to ve srovnání s předcházejícím obdobím přece jenom méně. Hlavně šlo ale o sledování na každém kroku, odposlouchávání. Mnohokrát jsem byl varován, že všechny mé telefonické hovory jsou odposlouchávány, že všechna pošta jde napřed na policii, a až potom ke mně. Při bohoslužbách se velice často vyskytovali lidé, kteří tam byli posláni, aby sledovali každé slovo, které kněz řekne. Kdeco bylo zakazováno a reprezentanti moci se snažili mluvit do všeho. Člověk byl pořád jednou nohou v kriminále, protože se stále dělo něco, co daleko překračovalo rámec toho, co bylo považováno za zákonem dovolené. Rozlišení takzvané podzemní a nadzemní církve je dost nepřesné, protože velká část kněží byla v obojím zároveň. Když jsem byl farářem, mohl jsem ve své farnosti v kostele konat bohoslužby, tak to jsem byl v té nadzemní církvi se státním souhlasem, ale přitom všechno, co se dělo mimo, bylo s tehdejšími zákony těžce v rozporu. Kdyby to vyšlo najevo, hravě mě mohli zase na několik roků zavřít, nebo přinejmenším – což dělali v té době častěji – odebrat státní souhlas. To znamenalo zákaz činnosti a kněz si musel najít práci jako dělník. Člověk nestačil Bohu děkovat za všechno, co prošlo.

V roce 1989 církev získala svobodu a znovu se zřizoval v Praze seminář. Nebyli tu kněží, připravení odborným studiem, za komunismu nebylo možné, aby kněz studoval v cizině, takže byli vytaženi z farností tři faráři: P. Karel Pilík, farář v Praze – Karlíně, P. Jan Baxant, farář v Praze – Holešovicích, a já. To byla další etapa – ani ve snu mě nenapadlo, že bych kdy působil v semináři. Bylo také potřeba narychlo otevřít fakultu a opět nebyl dostatek kvalifikovaných lidí, takže mě vybrali jako náhražku i tam – na dalších dvanáct roků. Ale vzpomínám velice rád, s kolika studenty jsem se tady setkal. Když bych měl odpovědět na tu otázku, která etapa byla nejobtížnější a která nejradostnější, nedovedl bych to říct, protože všechny měly v sobě všelijaké kříže, to patří k životu církve vždycky, ale všechny byly také velice radostné, dokonce radostí bylo vždycky více než bolestí. Když jsem byl jako bohoslovec první týdny v semináři, dostal jsem k duchovní četbě knížku ‚Ze života bohoslovců a kněží‘ a z té jsem si zapamatoval jedinou větu: ‚Kněz se setkává s nezaslouženou nenávistí a s nezaslouženou láskou.‘ Často si na to vzpomenu, protože to je pravda doslova, jenom bych k tomu dodal, že té lásky je mnohem a mnohem více než té nenávisti, tak jako těch radostí je mnohem a mnohem víc než těch bolestí a trápení, které také patří k věci.“

Hovoříte o kriminále s takovou lehkostí…

„Etapu, která se zdála být nepříznivá, by někdo mohl považovat za osm ztracených roků. Ve skutečnosti vůbec ne, protože při všem tíživém, co bylo, to zase Bůh řídil k dobrému. ‚Těm, kdo milují Boha, všechno napomáhá k dobrému,‘ říká Písmo svaté. Je to opravdu tak. V kriminále se člověk setkal s lidmi, se kterými by jindy tu příležitost vůbec neměl: vyšší funkcionáři Orla, představitelé skautingu, Sokola, lidé, kteří zastávali významné úřady. Někteří tam našli cestu k víře jako například vysoký důstojník Hruška, který žije v Plzni a vybudoval tam světoznámou meditativní zahradu. Především tam bylo mnoho kněží a jako jeden z nejmladších jsem měl od těch zkušenějších co pochytit. Byla to vynikající škola bratrského společenství. Říkali jsme si, že bychom nikdy nedokázali zorganizovat koncil, který by trval několik roků bez přestávky, na kterém jsou biskupové, bohoslovci, kaplani, univerzitní profesoři, faráři, spisovatelé, pedagogové, řeholníci ze všech diecézí, různých národností – Češi, Slováci, Němci, Poláci, Maďaři, Rumuni. Panovala tam taková atmosféra, že se člověk cítil bez sebemenší výhrady opravdu jako mezi bratry, ať to byl biskup nebo poslední kaplan jako já. A byla to příprava na dobu, kdy se člověk ocitl sám na faře, protože jsme prožívali to, co nám tolik kladou na srdce všechny dokumenty o kněžích, že musíme žít ve společenství, že se nesmíme izolovat, musíme mít krásné vztahy k druhým. Později se to dostalo do mnohem vyšší polohy tím, že jsem měl spolu s některými spoluvězni příležitost seznámit se se společenstvím Hnutí fokoláre, které má hlubokou a opravdu krásnou spiritualitu, ze které člověk čerpá jak pro sebe tak pro všechno své působení. Tyto vztahy k druhým kněžím jsou velikým darem. Díky Bohu jsem měl celý život možnost mít živé kontakty s druhými. Nikdy se mi nestalo, že bych se cítil opuštěný.“

Za rozhovor děkuje Irena Sargánková

Nové město 3/2007